Blaník je naší mýtickou horou, pod kterou podle pověstí spí vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Až bude v českých zemích nejhůře, vyrazí toto vojsko, v jehož čele bude stát samotný svatý Václav, své zemi na pomoc. Ta doba s pozná tak, že se zazelená suchý dub na vrcholu Blaníka, pramen pod nám se přeplní, voda steče dolů, otevře se Veřejová skála, rytíři se probudí, vyrazí proti nepřátelům a když je porazí, v Čechách opět nastane opět klid a mír.

Podobné legendy jsou známy již z keltského prostředí. O té blanické se usuzuje, že vznikla v 15. století, kdy bylo u nedaleké vsi Býkovice bylo zázračným způsobem poraženo nepřátelské vojsko. O tom, kolik pravdy je na této pověsti, hovoří úředně zdokumentované události. V dubnu roku 1868 tu byl vylamován jeden ze základních kamenů pro Národní divadlo. Kamenický pomocník Václav Podbrdský z nedalekých Louňovic učinil špatný krok a spolupracovníci jej viděli padat z výšky 60 metrů. Jeho tělo však nebylo nalezeno a tak byl po zákonem stanovené době vyhlášen na nezvěstného. Po 18 letech se náhle objevil, téměř v stejné podobě a žádal po svém mistru dlužnou mzdu. O té rozhodl až soud ve Vlašimi a ten nu ji přisoudil i s úroky. U soudu vypovídal o tom, jak se ocitl ve velkém klenutém sále, mluvil s velikány české historie, jakými byli praotec Čech, Sámo, Cyril a Metoděj, Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, J. A. Komenský a mnozí jiní. Prováděla jej krásná dívka a on sám se domníval, že byl tam dole 18 hodin. Pak ho ovšem čekal další soud za vyhýbání se vojenské službě v Jindřichově Hradci. Odtud vyvázl s dobroznáním lékařů, že trpí fixní ideou, že byl 18 let v Blaníku. To vše nás nutí k zamyšlení, co je to vlastně pověst a co se skrývá za něčím tak neuchopitelným, jako je pravda.