Jak to před dávnými lety vlastně bylo? Kosmas, náš kronikář, to zaznamenal o mnoho století později jako bájné vyprávění starců, slova kněžny Libuše: Za oněmi horami je nevelká řeka jménem Bílina a na jejím břehu je vidět vesnice, jež slove Stadice. V jejím obvodu je úhor, zdéli a zšíři dvanácte loket. Tam váš kníže oře se dvěma strakatými voly. Jeho jméno je Přemysl. Jeho potomstvo bude v celé této zemi panovati na věky věků. A jak to mohlo být ve skutečnosti? Jistě víme, že tu někdo být musel, také víme, že s přibývajícími staletími se snadno vykládají jinak. Co je však pozoruhodné, je skutečnost, že kůň kněžny Libuše znal do Stadic cestu a zavedl celé poselstvo až na pole, vzdálené od Vyšehradu hodný kus cesty. Nabízí se myšlenka, zda se Libuše s Přemyslem již dávno milovali a jistě i navštěvovali. A to přece nešlo jen tak tajit, tak se to velice elegantně legalizovalo. Co je pravda, ví jen Bůh a my se můžeme předhánět jen ve slovech. Pravdou však zůstává, že následníci Přemysla Oráče, rod Přemyslovců, v Čechách vládli dlouhá staletí, z jejich krve pocházel svatý Václav a stali se v našich zemích prvním královským rodem až do roku 1306.

Dnes se můžeme podívat na místo, kde Libušino poselstvo nalezlo Přemysla a stojí tam pomník, jehož okolí bylo v roce 1962 vyhlášeno národní kulturní památkou. Můžeme se také podívat ke Královskému prameni, usedlosti s pamětní deskou, kde stával Přemyslův dům a na Volskou horu. Tam Přemysl při cestě za Libuší vypřáhl své voly, hora se rozestoupila a voli do ní vstoupili. Pokud se však jedná o bezprostřední okolí, tak působí spíše smutně, jakýmsi nepopsatelným pocitem zmaru, viděno očima člověka z českého vnitrozemí.